je to dvacetsedm let, co jsem si z nemocnice dovezla dcerku domů.
Narodila se sice už 24. října, ale špatně měla ošetřenou pupeční šňůru a začalo ji to hnisat a krvácet. Napřed jsem s týdením miminkem musela jezdit denně do nemocnice na injekce,
samozdřejmě, že autobusem, protože jsme auto neměli,
potom si ji nechali v nemocnici.
A právě 17. listopadu jsme si ji dovezli domů.
Nesledovala jsem, co se děje, protože dny předtím jsem byla jak ochromena
strachem o moji holčičku.
I když jsem měla doma už tři kluky, nebo právě proto,
že jsem už byla mámou tří dětí,
o to strach byl větší.
Strach o ni byl také násoben tím,
že skoro devět roků před jejím narozením se mi narodil první syn,
který byl bohužel nemocný a po pár dnech zemřel.
Měl rozštěp břišní dutiny,
proto byl můj strach o to větší,
když dceři začal hnisat a krvácet pahýl po pupeční šňůře.
Dnes je dcera již sama maminkou krásného kloučka,
ale stále dnešní den slavíme jako její znovunarození.
I takovouto cenu může mít 17. listopad.
Přeji pěkný zbytek večera a dobrou noc.
Dana
Žádné komentáře:
Okomentovat