142. často si říkám,

že už bych měla konečně sem něco napsat, 

zařadit nějaký příspěvek,

ale nějak skoro vždy zapomenu, 

nebo si říkám, 

o čem že mám psát,,

vždyt žiji jen tak normální život...

Ráno vstanu, dopoledne uvařím, jdu se psem na procházku, 

během dne bud se věnuji keramice, korálkům, patchworku,

připadá mi to normální,

nic mimořádného, tak o čem psát

Když něco tvořím tak si říkám, tohle musíš nafotit, 

ale skutečnost je jaksi jiná. 

Věc jde z domu dříve, než si uvědomím,

že jsem to mohla nafotit....

Jdu se psem na procházku, uvidím něco pěkného,

ale ouha, foták je doma.... no je mu tam dobře.

 Ráda jsem tu skoro denně,

koukám co tvoříte, inspiruji se, 

hned si dávám předsevzetí, že sem něco dám,

ale pak mi nějak napadne, že to není až tak důležité,

pěkné, zajímavé a zase nic.....

Nenávidím igelitové kabele.... opravdu nenávitím,

a tak celou rodinu obšívám a obdarovávám látkovými kabelami.

Jsou pevné, mají podšívku (tyto dokonce z damašku - protože jsem dostala starší 

damaškové povlečení), 

jdou pěkně poskládat, vejdou se do kabelky

a co je důležité, jdou prát a tak jsou skoro nezničitelné

V poslední várce bylo osm kousků,

ale určitě jsem s jejich šitím neskončila.

V květnu jsem jak se vznešeně říká, odešla do starobního důchodu

a od července se přestěhovala z Vysočiny do Královehradeckého kraje.

A tak nedávno i u nás v Podorlicku pohrozila zima sněhem

a trochu jej napadlo.

Neměl dlouhé trvání, a tak jen tak malá připomínka, jak vlastně sníh vypadá.

Děkuji všem, kteří měli trpělivost a dočetli až sem.

Dobrou noc.

Vaše Dana