úterý 5. února 2019

164. nostalgicky.....

Nedávno jsem tady přemýšlela,
jestli psát na blog i svoje dennodenní starosti a radosti..
… ale asi ano..,

Možná se sem vloudila i trocha nostalgie,
ale také radost nad setkáním s někým, 
koho už jsem moc let neviděla.

Vztahy v naší rodině nikdy nebyly vřelé, ani vlažné,
řekla bych že byly a jsou spíše studené až ledové...
.. bohužel nic s tím nenadělám,
ale přesto se i sem vloudilo trochu jasu a sluníčko...

Na podzim jsem dávala sem příspěvek o mé spolužačce, kamarádce..
nic moc slov, pár fotek...
a tu mi kamarádka nedávno volá :
"Neznáš nějakou paní D....ovou?"
Chvíle usilovného přemýšlení, ale ano, znám, Věrku...
"No a vidíš, právě ona se mne na tebe ptala"...
já se nestačila divit, protože jsme se od babiččiny smrti neviděly,,,
neviděla jsem ji a přitom je to moje sestřenice...
a to už je dlouhých 27 let...

Tak mi kamarádka domlouvá s ní schůzku v Brně, kde obě pracují..
znají se z práce..
Minulý týden jsem jela pro vnoučka,
tak jsme se setkaly....
popovídaly, zavzpomínaly...

A jak mne na blogu objevila?
Její mladší sestra, moje sestřenice Laďka čte různé blogy..
a tak jednoho dne objevila i můj blog..
volala Věrce, shodly se, že to asi budu já,
Věrka se zeptala mojí kamarádky, kterou viděla na fotkách,
a už zase o sobě víme...

Moc mne toto setkání potěšilo a doufám, že se příště uvidíme dřív jak za takovou dlouhou dobu...
že se sejdu s oběma sestřenicemi i jejich bratry,
mými bratranci...

Někdy situace nelze ovlivnit, jak se bude vyvíjet,
ale nutilo mne to zamyslet,
proč vlastně se nevidíme častěji,
kde se v našem dětství a dospívání stala ta chyba,
že jsme se nestýkaly, že jsme neměly potřebu se vidět..,

Závěrem jen takové zakončení,
díky blogu se setkávájí i příbuzní.....

Díly Laďko, že jsi četla můj blog,
díky Věšrko, že jsi se ozvala a zeptala
a doufám holky, že až bude léto, že se setkáme všichni.

Děkuji za Vaše nakouknutí a případné komentáře

Dana

3 komentáře:

  1. Tohle je pěkný příspěvek. Jako kdybych část toho příběhu psala já... Moji oba dědové byli z početných rodin, ale jak se oženili, asi ne nestýkali a tak jsem neměla možnost poznat ani je a už vůbec ne jejich děti. Každý měl své starosti a asi tam chyběla ta pospolitost, ti mladší to těžko ovlivní. Ale o jedné své sestřenici, mohu napsat - vzdálené (rodově i doslova), jsem se kdysi dozvěděla z médií, ona totiž reprezentovala republiku na olympiádě a skončila těsně pod stupni vítězů. Tehdy jsem se pokoušela navázat nějaký kontakt, ale bylo mi řečeno, že ona je "pořád" ve středisku vrcholového sportu, nemá čas. To bych chápala, ale pak šla studovat VŠ a už i toho sportu nechala. Takže vy jste se setkali naživo, mi zůstal jen časopis, na titulní stránce s fotkou mojí sestřenice. Takže nejste sama, kdo se zamýšlí, kde se stala chyba, že se dříve ta rodina nesetkávala. Ať se vám to podaří. Jana :-)

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji za vaši odpověd. Je to asi tím, že rodiny šly v šedesátých letech za prací do měst, na víkendy se jezdilo na chaty a chalupy, na setkání už asi nebyl čas a ani energie, dokud žili prarodiče, tak to ještě šlo, ale s pozdějšími lety se vše tak nějak vytratilo, žijeme asi všichni moc konzumně, a nikdo z nás to už bohužel neovlivní a nezastaví, málokdo si umí udělat čas na toho druhého.,,,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je velká pravda, ale v našem případě to začalo už mnohem dříve, za mých dědů a tam navíc byly velké věkové rozdíly mezi mnohými sourozenci, tím si myslím ani nerozuměli, kdy by mohli navázat ty vazby. Když žili rodiče, ti jejich, to asi ještě šlo. Ale líbí se mi, že vy jste ten kontakt navázala a byl vyslyšen.

      Vymazat